Kolínská řepařská drážka

Kolínská řepařská drážka: Odkaz zlatého věku polabského cukrovarnictví

Polabí a cukrová řepa k sobě patří od nepaměti. Byla to právě tato plodina, která regionu na přelomu 19. a 20. století přinesla nevídaný hospodářský rozmach. S rozvojem cukrovarnictví však vyvstala otázka, jak efektivně přepravovat tuny sladkého nákladu z úrodných polí do zpracovatelských závodů. Odpovědí se staly úzkorozchodné železnice. Tou vůbec nejstarší a nejvýznamnější v Čechách je Kolínská řepařská drážka. Dnes je živoucím pomníkem technického umu našich předků a díky nezměrnému úsilí nadšenců z Klubu pro obnovu Kolínské řepařské drážky máme možnost se po jejích kolejích svézt i my.

Zrod průkopnické dráhy: Příběh Adolfa Richtera

Photo: Plutowiki, CC0. Source

Píše se rok 1894. Adolf Richter, vnuk legendárního průmyslníka a inovátora rytíře Františka Horského, stojí v čele správy kolínského velkostatku a místního cukrovaru. Doprava cukrové řepy koňskými povozy po blátivých a rozježděných polních cestách je zdlouhavá, neefektivní a zdržuje výrobní proces. Richter se proto rozhodne k radikálnímu a na svou dobu velmi modernímu kroku – nechá vybudovat úzkorozchodnou železnici.

S původním rozchodem 700 milimetrů propojila hlavní trať o délce 10,6 kilometru cukrovar v Kolíně (ležící v místech dnešní elektrárny) přes Sendražice a Ovčáry až do Jestřabí Lhoty. Drážka se okamžitě stala tepnou místního průmyslu. Během podzimních měsíců, v době takzvané řepné kampaně, se po ní dnem i nocí proháněly malé parní lokomotivy táhnoucí za sebou nekonečné šňůry vozíků plných čerstvě sklizené řepy.

Drážka ale nežila jen prací. Z vyprávění a dobových záznamů se dozvídáme kouzelné historky o tom, jak Adolf Richter ve sváteční dny projevoval svou velkorysost. Pro vážené kolínské měšťany nechal k soupravě připojit speciální osobní vůz, který je odvezl na nedělní výlet do hlubokých býchorských lesů. Tento romantický přesah průmyslové dráhy položil základy jejího dnešního turistického potenciálu.

Konec jedné éry a znovuzrození z popela

Kolínská řepařská drážka sloužila svému účelu obdivuhodných sedmdesát let. Přečkala obě světové války i proměny politických režimů. Parní lokomotivy postupně vystřídaly modernější motorové stroje, ale osud úzkorozchodky nakonec zpečetil rozvoj automobilové nákladní dopravy. V šedesátých letech 20. století se přesun nákladů na silnice ukázal jako levnější a flexibilnější. V roce 1962 byl na drážce ukončen provoz a o čtyři roky později byla oficiálně zrušena. Většina kolejí byla vytrhána, náspy zarostly křovím a zdálo se, že slavná historie polabských řepařek nenávratně zmizí v propadlišti dějin.

Naštěstí se na přelomu tisíciletí našla skupina lidí, kterým nebyl osud této technické památky lhostejný. V roce 2000 byl založen spolek, dnes známý jako Kolínská řepařská drážka z.s., který si dal za cíl téměř nemožné – vzkřísit mrtvou trať zpět k životu. Začaly roky tvrdé a často nevděčné dobrovolnické práce. Bylo nutné vyjednat výkupy pozemků, vyčistit původní těleso dráhy, sehnat historické koleje (tentokrát se standardním muzejním rozchodem 600 mm) a krok za krokem trať znovu položit. První obnovený úsek se slavnostně otevřel v roce 2007. Dnes drážka vozí nadšené návštěvníky na více než čtyřkilometrové trase mezi Kolínem-Sendražicemi a Býchory.

Strážci technického dědictví: Co spolek ochraňuje

Význam spolku zdaleka nekončí jen u pokládání pražců a prodeje jízdenek. Jeho členové jsou skutečnými strážci a kurátory industriálního dědictví naší země. V areálu nádraží v Sendražicích vybudovali poutavé muzeum, které návštěvníkům otevírá okno do historie pěstování cukrové řepy a fungování polabských malodrah. Procházka expozicí je cestou časem do doby, kdy pára vládla světu.

Srdcem celé organizace je však pečlivě shromažďovaný a láskyplně udržovaný vozový park. Klenotem sbírky jsou parní lokomotivy – zejména vzorně restaurovaný stroj BS 80 z produkce ČKD a replika historické lokomotivy Orenstein & Koppel. Ty doplňuje pestrá paleta vzácných dieselových lokomotiv, jako jsou modely BN 60 H, BND 30 či slavný „Gebus“. Spolek zachránil a zrekonstruoval také nespočet vagonů, od otevřených letních vyhlídkových vozů až po historické nákladní cisterny a výsypné vozy. Dokonce pamatují i na dnešní potřeby a citlivě upravili vozy pro pohodlnou přepravu vozíčkářů a dětských kočárků.

Význam pro komunitu a hrozba zapomnění

Kolínská řepařská drážka dnes není jen muzeem železa a páry. Stala se pulzujícím centrem společenského života. Akce jako Čertovské, Velikonoční nebo Silvestrovské jízdy každoročně přitahují tisíce rodin ze širokého okolí. A nezapomeňme na slavné podzimní „Řepánky“, kdy se k jízdenkám podávají tradiční kynuté buchty plněné řepou a mákem – kulinářský odkaz, který dává drážce její jméno a nádherně propojuje technickou historii s tou lidovou.

Kdyby nadšení dobrovolníci z Klubu pro obnovu v roce 2000 nezasáhli a neobětovali tisíce hodin svého volného času, ztratili bychom mnohem více než jen pár kilometrů starých kolejí. Ztratili bychom hmatatelné spojení s pracovitostí a vizionářstvím našich předků. Přišli bychom o možnost ukázat mladým generacím, jak voní uhelný dým, jak syčí horká pára a jak vypadaly stroje, které kdysi poháněly ekonomiku celého regionu. Vymazali bychom důležitou kapitolu z učebnic naší národní hrdosti.

Tento článek byl částečně inspirován osobními vzpomínkami spojenými s Kolínskou řepařskou drážkou, které byly nedávno uchovány díky digitalizaci. Pokud někdo vlastní staré fotografie, filmové záběry nebo nahrávky spojené s touto organizací, profesionální služby jako EachMoment mohou pomoci zajistit, aby přežily pro budoucí generace. Je naší společnou povinností chránit tyto vzpomínky a svědectví, stejně jako dobrovolníci z Kolína obětavě chrání ocelové tepny naší minulosti.