Vlastivědné muzeum a galerie v Železnici

Strážci paměti Českého ráje: Příběh Vlastivědného muzea a galerie v Železnici

Když se procházíte malebnými ulicemi Železnice, městečka ležícího na samém prahu Českého ráje, nemůžete se ubránit pocitu, že se zde zastavil čas. Úhledné empírové domy, tichá náměstí a atmosféra klidu vyprávějí příběhy staré celá staletí. Srdcem této historické paměti a jejím neúnavným ochráncem je Vlastivědné muzeum a galerie v Železnici. Tato instituce není jen obyčejným depozitářem starých věcí; je to živoucí kronika, útočiště pro lidský um a svědectví o nezlomné vůli místních obyvatel zachovat odkaz svých předků pro ty, kteří přijdou po nich.

Příběh tohoto muzea se začal psát v době, která kultuře a památkám příliš nepřála. Psal se 2. červenec roku 1917. Evropou tehdy zmítala první světová válka, všude vládl nedostatek a naprostá nejistota z toho, co přinesou další dny. Právě v této temné době se však v Železnici zrodila světlá myšlenka. Skupina místních nadšenců, tvořená především studenty a místní inteligencí v čele s učitelem Janem Urbanem a studentem Václavem Kozákem, si uvědomila, že nenávratně mizí cenné střípky z každodenního života jejich prarodičů. Tradiční řemesla upadala, staré nástroje byly vyhazovány a vzpomínky bledly. Založili proto Muzejní spolek pro Železnici a okolí. Nešlo jim o zisk ani o slávu, ale o hlubokou úctu ke kořenům. Začali shromažďovat první předměty, které zpočátku nacházely skromné, ale bezpečné útočiště v prostorách místní radnice.

Roky plynuly a sbírky se úctyhodně rozrůstaly. Zásadní historický milník, který navždy změnil osud muzea, přišel v roce 1940. Významný mecenáš, zakládající člen spolku a ředitel školy František Mencl, odkázal muzeu velkorysou částku 150 000 korun. Tento dar umožnil zakoupení majestátního empírového měšťanského domu s číslem popisným 181. Samotná tato budova je historickým klenotem. Byla postavena kolem roku 1827 na spáleništi po zničujícím požáru, který v roce 1826 zachvátil a téměř srovnal se zemí tehdy převážně dřevěnou Železnici. Dům, jenž kdysi patřil bohatému kupci, se stal důstojným a trvalým domovem pro narůstající poklady celého regionu.

Hned v následujícím roce 1941 se podařil další malý zázrak. Muzeum přikoupilo sousední roubenou chalupu. Její příběh je naprosto fascinující. Byla postavena již v roce 1789 a jako jedna z mála staveb přežila onu katastrofální ohnivou zkázu v devatenáctém století. Dnes, když překročíte její práh, jako byste vstoupili do jiného světa. Vůně starého dřeva, takzvaná černá kuchyně, plně funkční tkalcovský stav a prostý dobový nábytek dokonale ilustrují syrovou, a přesto krásnou realitu lidového bydlení v 18. a 19. století. Je to místo, kde historie doslova dýchá a promlouvá k návštěvníkům bez jediného slova.

Sbírky, které muzeum dnes spravuje a s láskou chrání, jsou ohromující svou pestrostí i hloubkou. Jedním z největších lákadel a skutečných klenotů je autentický kupecký krám. Jeho původní regály, masivní pult a dobové zboží vyvolávají představu cinkajících mincí a tichých hovorů sousedů. Atmosféru starých časů dokresluje historický orchestrion, jehož tóny občas radostně rozeznívají celý prostor. Krokem do další místnosti se návštěvník ocitne ve staré školní třídě, kde dřevěné lavice a kalamáře s inkoustem připomínají přísnost i půvab dřívějšího vzdělávání. Muzeum rovněž pietně uchovává památky na prusko-rakouskou válku z roku 1866, jejíž stíny padly i na Železnici a blízký Jičín. Nechybí zde ani bohaté sbírky cechovních památek, které dokládají nesmírnou zručnost místních mistrů, nebo krásná expozice polodrahokamů, jimiž je tento kraj proslulý.

Zvláštní a velmi obdivovanou kapitolu tvoří muzejní galerie, která je pyšnou poctou místním rodákům a umělcům spjatým s tímto malebným krajem. Návštěvníci zde mohou obdivovat díla takových mistrů, jako byl světoznámý malíř a grafik T. F. Šimon, či výtvarníci František Zikmund a Věnceslav Černý. Jejich plátna, kresby a grafiky zachycují nejen okolní krajinu, ale i samotnou duši zdejšího lidu v různých dobách.

Význam Vlastivědného muzea a galerie v Železnici pro místní komunitu i národní kulturní dědictví je nedozírný. Kdyby obětavá práce oněch nadšenců z roku 1917 a jejich dnešních následovníků neexistovala, ztratili bychom víc než jen staré předměty. Ztratili bychom hmatatelné pouto k našim předkům. Historie by se smrskla na suchá data v učebnicích, bez tváří, bez konkrétních příběhů, bez textury hrubého lnu.