Betamax kazety používají stejnou základní chemii jako VHS — částice oxidu železa vázané na polyesterovou bázi polyuretanovým pojivem. Trpí tedy stejnou hydrolýzou pojiva, kterou popisujeme v našem VHS průvodci: pojivo absorbuje vlhkost, rozpadá se a nakonec vede k syndromu lepivého pásku (sticky shed syndrome). Beta kazety nahrané v letech 1975 až 2002 mají dnes 24–51 let a jsou hluboko v kritickém období.
Co dělá Betamax odlišným, je mechanický design. Beta používá „U-load" dráhu pásku — pásek se obtáčí kolem bubnů hlav ve tvaru U, což je pro pásek náročnější než „M-load" dráha VHS. To dávalo Betě lepší kvalitu obrazu, ale také rychleji opotřebovávalo pásek při každém přehrání. Beta kazeta, která byla přehrána desítky krát, má větší kumulativní mechanické opotřebení než stejně stará VHS kazeta.
Nahrávky Betamax mají také vyšší informační hustotu než VHS — Beta ukládal více signálu na stejnou fyzickou plochu pásky. To znamená, že jakákoli ztráta signálu je u Bety katastrofálnější než u VHS. Malé množství degradace pojiva, které by bylo na VHS sotva viditelné, může na Beta kazetě zničit detail.
Třetím problémem je přehrávací zařízení. Sony přestal vyrábět Betamax přehrávače v roce 2002 a profesionální řada Sony SL-HF je dnes vzácná. Většina digitalizačních služeb nemá funkční Beta přehrávače a Beta kazety zcela odmítá.