Digitalizace Betacam kazet

Betacam kazety používají stejnou základní chemii jako Betamax a VHS — částice oxidu železa vázané na polyesterovou bázi polyuretanovým pojivem. Trpí tedy stejnou hydrolýzou pojiva, jakou popisujeme v naší příručce k VHS: pojivo absorbuje vlhkost, rozkládá se a nakonec vede k syndromu lepivého pásku. Většina profesionálních Betacam nahrávek vznikla mezi lety 1982 a 2010 na páskových zásobách Ampex 467 nebo Sony Beta SP — obě jsou teď ve vysoce rizikovém okně pro syndrom lepivého pásku.

Co Betacam odlišuje od spotřebitelských formátů, je hustota záznamu. Betacam ukládá mnohem více signálu na stejnou fyzickou plochu pásku než VHS nebo Betamax — právě takto dosáhl 90 řádků horizontálního rozlišení a plných vysílacích barev. Nevýhodou je, že jakákoli ztráta signálu je u Betacamu katastrofálnější: malé množství degradace pojiva, které by na VHS bylo stěží viditelné, dokáže zničit jemné detaily na Betacam pásku.

Druhým problémem je mechanické opotřebení. Betacam decky používají přesné transportní mechanismy navržené pro studiové prostředí, kde se pásky mohly přehrávat stokrát za svůj pracovní život. Každé přehrávání klade mikroskopické opotřebení na buben hlav a capstan. Po 25–40 letech nahromaděného opotřebení i dobře udržované Betacam decky vykazují chyby rychlosti, které vnášejí viditelný jitter do zachyceného signálu.

Třetím problémem je přehrávací zařízení. Vysílací decky Sony BVW-D75 a PVW-2800 Betacam SP jsou teď vzácné. Sony jich v 90. letech vyrobil desítky tisíc, ale většina skončila v šrotu, když vysílatelé přešli na digitální workflow v letech 2000–2010. Fungující vysílací Betacam deck v roce 2026 stojí 1 500–5 000 € v závislosti na stavu. Většina digitalizačních služeb žádný nemá.