Hrad Lukov

Když se brzy zrána vydáte lesy Hostýnských vrchů a stoupáte po starých stezkách, dříve či později začnou mezi kmeny dubů a buků prosvítat obrysy hradu Lukova. Jeho rozlehlá zřícenina, asi tři kilometry od obce Lukov na Zlínsku, nepůsobí jako mrtvé trosky, ale spíše jako spící obr, který střeží moravskou krajinu. Zdi, které pamatují války i renesanční přestavbu, dnes vyprávějí příběh o moci, pádu a vůli lidí zachovat vlastní dědictví.

Počátky hradu sahají do první třetiny 13. století. Z této doby pocházejí zlomky kamenných prvků, které dokládají práci kameníků významné velehradské stavební huti. Kdo hrad založil, není známo; jisté je, že tehdy patřil královské koruně a souvisel s upevňováním královské moci na východní Moravě. První věrohodná písemná zmínka o něm pochází z roku 1332, kdy jej drželi páni ze Šternberka.

Příběh Lukova je protkán ambicemi mocných rodů české a moravské historie. Od roku 1342 drželi hrad téměř dvě stě let páni ze Šternberka. Roku 1392 se papež Bonifác IX. zmiňuje o hradním kostele sv. Jana, v němž se uchovávaly ostatky sv. Kříže. Za česko-uherských válek hrad dobyla a vypálila vojska uherského krále Matyáše Korvína; rozsáhlé škody se zřejmě staly podnětem k velké přestavbě a rozšíření hradu, při níž pravděpodobně vznikl takzvaný dolní hrad se Svatojánskou věží. Roku 1511 získali panství Kunštátové a roku 1548 Nekšové z Landeka, za nichž hrad prošel rozsáhlou renesanční přestavbou. Návštěvníky dnes vítá vstupní most, jehož dřevěná lávka spočívá na vysokých kamenných pilířích nad hradním příkopem.

Historie však není tvořena jen dny zalitými sluncem. Lukrécie, poslední dědička Nekšů z Landeka, se roku 1609 podruhé provdala za Albrechta z Valdštejna, pozdějšího slavného vojevůdce, kterému po její smrti roku 1614 připadl rozsáhlý majetek. Sedmnácté století přineslo na Moravu chaos třicetileté války. Roku 1619, za stavovského povstání, hrad Valdštejnovi zkonfiskovala moravská direktorská vláda. V dalších letech války se Lukov několikrát stal centrem povstání místních Valachů proti Habsburkům. Na jaře 1642 vtrhla na Moravu švédská vojska; hrad obsadila bez boje, téměř tři měsíce v něm měla posádku a při odchodu jej vyrabovala a zapálila. Hrad pak ztrácel na významu, vrchnostenské kanceláře se přestěhovaly dolů do vsi a na konci 18. století byl opuštěn úplně. Jeho zdi se staly zdrojem levného stavebního materiálu.

Zdálo se, že Lukov navždy zmizí pod nánosy hlíny a kořeny stromů; roku 1804 se už uváděl jako zřícenina. Skutečný odkaz hradu však nespočívá v pomalém chátrání, ale v nasazení lidí, kteří se rozhodli, že tuto památku nenechají padnout. Od roku 1964 je hrad chráněn jako kulturní památka.

Pokusy o záchranu hradu začaly v poslední čtvrtině 20. století. Od roku 1983 tu téměř nepřetržitě probíhá archeologický výzkum a od roku 1987 postupná památková obnova, na níž se podílejí členové Hnutí Brontosaurus a Spolku přátel hradu Lukova. Spolek vznikl roku 1990 a dnes se stará o provoz i obnovu hradu; všechny práce probíhají pod odborným vedením a po konzultaci s památkáři. Rok po roku, kámen po kameni, se díky práci dobrovolníků Lukov proměnil ze zanedbané, zarostlé zříceniny ve vyhledávaný turistický cíl, který se v roce 2016 stal Památkou roku České republiky.

Archeologický výzkum přinesl i nálezy, které doplňují představu o životě na hradě. Bohatě zdobené zlomky gotických fiál, kružbového okna či okenní rozety jsou hmotným dokladem hradního kostela sv. Jana, ojedinělého prvku hradní architektury.

Dnes je hrad Lukov nejen cennou památkou, ale i místem vzdělávacích programů zaměřených zejména na děti a mládež. Láká rodiny s dětmi, historiky i milovníky přírody. Po lávce vstupního mostu na kamenných pilířích přicházejí návštěvníci k bráně a zdi hradních paláců připomínají um dávných stavitelů. Lukov žije: nebyl ponechán zapomnění, ale vrátil se lidem, kteří o něj pečují.

Venkovní prostory hradu jsou přístupné denně, i když je pokladna zavřená: vstupné se pak platí v samoobslužné pokladně. Otevírací dobu, vstupné a kalendář akcí najdete na stránkách Spolku přátel hradu Lukova.

Tento článek napsala společnost EachMoment, která digitalizuje staré fotografie, filmy a kazety, v rámci série článků o místním kulturním dědictví.