Věžový vodojem v Třebši
Věžový vodojem v Třebši: 38,5 m vysoká stavba Bohuslava Drahoše z let 1936–1937 s kolonádou a nádrží na 320 m³ vody. Jak vznikl a čím je výjimečný.
HeritageKalich nad městem
Když stoupáte mírným svahem na Kopec svatého Jana, ležící na pomezí hradeckých čtvrtí Třebeš a Nový Hradec Králové, s každým krokem se před vámi více a více otevírá panorama polabské roviny. Ale to nejzajímavější a nejpůsobivější nehledáte v dálce – tyčí se totiž přímo nad vámi. Věžový vodojem v Třebši rozhodně není jen obyčejnou utilitární technickou stavbou; je to hrdý monument, který svými impozantními proporcemi, režným cihelným zdivem a tvarem připomínajícím mohutný kalich vypráví úchvatný příběh o odvaze a vkusu meziválečných stavitelů. Když se večerní slunce zbarví dozlatova a opře se do jeho fasády, celá stavba působí nezdolně, majestátně a hluboce zakořeněně do zdejší krajiny.
Stojíte-li u paty této osmatřicet a půl metru vysoké věže a vzhlédnete ke koruně, okamžitě na vás dýchne nenapodobitelná atmosféra první republiky. Hradec Králové se v té době překotně měnil ve slavný „Salón republiky“ a každá nová veřejná stavba, bez ohledu na svůj účel, musela splňovat ty nejpřísnější estetické nároky. Třebešský vodojem je dodnes naprosto živoucím a hmatatelným důkazem této zlaté éry městského inženýrství. Jeho stín, padající do okolní zeleně, je stínem hlubokého respektu k architektonickému řemeslu, k národní tradici a především k lidem, jimž měl s grácií sloužit.

Jak se zrodila vize
Příběh tohoto architektonického i inženýrského skvostu začal psát své první kapitoly již počátkem dvacátých let dvacátého století. Slibně se rozvíjející Nový Hradec Králové i přilehlá Třebeš se rychle stavebně i demograficky rozrůstaly a původní vodní zdroje již přestávaly náporu obyvatel stačit. Obecní rada se proto již v roce 1924 začala velmi vážně zabývat myšlenkou na zřízení vlastního, dostatečně kapacitního vodovodu. Zprvu se na stole objevily návrhy na prosté napojení na velký skupinový vodovod, nicméně finanční náročnost takového podniku se ukázala jako astronomická a nerealizovatelná. Po dlouhých úvahách padlo jasné a smělé rozhodnutí: obec si vybuduje svůj vlastní, nezávislý vodojem.
Cesta k jeho dnešní, ikonické podobě však rozhodně nebyla přímočará a snadná. Svůj projekt nabídl v roce 1932 Antonín Hájek z Prahy, přípravy však zdržovaly námitky města Hradce Králové, Třebše i Moravského předměstí, které se obávaly, že jímání vody ohrozí okolní městské lesy a rybníky. V éře, kdy tvář celého města formovali špičkoví a proslulí architekti, navíc bylo naprosto nemyslitelné postavit na tak dominantním místě pouhou strohou a nevkusnou nádrž.
Stavba byla nakonec schválena a jejím architektem se stal Bohuslav Drahoš z Vysokého Mýta. Jeho vizionářský, mimořádně citlivý přístup dokázal geniálně skloubit chladné technické požadavky na vybudování objemné nádrže s hlubokou duchovní a historickou symbolikou celého návrší. Drahoš svým nákresem nenavrhl pouhý vodojem; navrhl de facto moderní chrám zasvěcený vodě. Práce byly v říjnu 1935 zadány firmě Drahoš, Krix a Capoušek, která začala stavět 28. dubna 1936. Výsledkem jejich usilovné a precizní práce bylo mimořádné dílo, jehož celkové náklady se vyšplhaly na tehdy úctyhodných 3,4 milionu československých korun.
Klíčové momenty v proudu času
Samotný proces výstavby v rychlém sledu let 1936 a 1937 představoval absolutní mistrovskou ukázku dobového stavebního inženýrství a logistiky. Stavitelé museli na samotný vrchol větrného kopce dopravit dechberoucí množství těžkého materiálu, od tun kvalitního surového betonu až po tisíce precizně lícovaných a správně vypálených lícových cihel. Navzdory obrovskému tempu postupovaly stavební práce s naprosto neústupným důrazem na strukturální kvalitu a detail, díky čemuž celá stavba bez mrknutí oka přečkala těžkosti zbytku bouřlivého dvacátého století téměř bez jediného většího narušení své integrity.
Během dlouhých temných let druhé světové války i během následných zkostnatělých desetiletí vodojem tiše, skromně a neúnavně plnil svou primární životní funkci. Přestože jej v dálce pomalu, ale jistě začala obkličovat nová a často necitlivá uniformní panelová zástavba, jeho robustní technologické srdce dál spolehlivě pumpovalo pitnou vodu do rodinných domů i nově vznikajících bytů. Skutečně kritický a rozhodující milník v jeho novodobých dějinách však nastal v roce 1995. Po téměř šedesáti letech nepřetržité zátěže prošel vodojem generální rekonstrukcí. Tímto zásahem se podařilo zachránit původní kouzlo a bezpečnost celé stavby pro další generace. O deset let později přešel do pronájmu společnosti Královéhradecká provozní, která se o něj stará dodnes.
Definitivní zlomový okamžik plnohodnotného celospolečenského a odborného uznání pak nastal poměrně nedávno, v roce 2017. Ministerstvo kultury tehdy oficiálně a s patřičnou hrdostí prohlásilo věžový vodojem v Třebši za státem chráněnou kulturní památku. Jedním tahem pera se tak navždy potvrdil jeho elitní status výjimečného a nenahraditelného architektonického dědictví našeho národa.

Co skrývají režné stěny
Tím nejdůležitějším a nejhlubším, co tato nevšední stavba ve svých zdech po desetiletí úzkostlivě chrání, je především historická paměť a nezaměnitelný duch tohoto konkrétního místa. Kopec svatého Jana není jen výhodně vysoko položené místo, které vodojemu zajišťuje potřebný hydrostatický tlak. Na tomto malebném návrší totiž stojí kostel, jehož předchůdce dal roku 1530 hradecký měšťan Lukáš Forman postavit na památku Mistra Jana Husa, Jeronýma Pražského a dalších českých mučedníků. Dnešní roubený kostel byl postaven znovu po roce 1675 a od roku 1692 je zasvěcen svatému Janu Křtiteli. Horní část vodojemu – přesně v místech, kde je uschována nádrž o objemu 320 metrů krychlových – přitom tvarem připomíná mohutný kalich. Na návrší s takovou historií tento na první pohled možná subtilní, avšak celkově naprosto dominantní detail vyznívá jako výmluvná připomínka našich bouřlivých českých dějin.
Kromě této silné duchovní symboliky samotný vodojem také nesmlouvavě konzervuje a vystavuje na odiv mimořádně unikátní spojení dvou zdánlivě protichůdných architektonických stylů: chladně přísného a racionálního funkcionalismu s elegantním, až vznešeným moderním klasicismem. U samotné paty této mohutné věže se nachází krásný zastřešený ochoz, který je pevně nesen ušlechtilou sloupovou kolonádou, což dodává jinak zcela technické stavbě nevídaně monumentální, téměř zámecký či antický charakter. Vysoký dřík věže je obložen charakteristickými režnými cihlami, typickými pro moderní Hradec Králové, a plynule jej vertikálně člení jemné a úzké pásy prosklených oken. Tyto prvky dodávají celé hmotě obrovskou lehkost, eleganci a dynamiku. Přímo pod samotným objemným rezervoárem se pak nachází z dálky viditelný prstenec s ochozem, na který vede 138 schodů. Vodojem tak naprosto fyzicky a trvale uchovává dávné vznešené představy svých osvícených tvůrců, že i ta nejpraktičtější a nejprozaičtější inženýrská stavba by ve svém důsledku měla přinášet krásu a pozvedat lidského ducha.
Maják na obzoru Hradce Králové
Kulturní, historický i společenský význam třebešského vodojemu tak dnes sahá hluboko, daleko za hranice jeho čistě primární vodárenské a zásobovací funkce. V širším kontextu celého Hradce Králové a jeho typické siluety tvoří tento monument zcela nezastupitelný a pevný orientační bod, jakýsi mlčenlivý cihlový maják, který s klidem dnem i nocí bdí nad klidným jižním okrajem téměř stotisícového města. Je to zkrátka dokonalý a učebnicový příklad toho, jak mimořádně vizionářsky a s jak obrovskou společenskou zodpovědností přistupovala slavná první republika k velkým investicím a budování klíčové infrastruktury. Zatímco v jiných, méně uvědomělých městech tehdy houfně rostly pouze čistě utilitární, levné a strohé pragmatické betonové nádrže, osvícený Hradec Králové tvrdošíjně trval na tom, aby i nádoba na obyčejnou pitnou vodu byla ve výsledku svébytným uměleckým dílem nejvyšších kvalit.
Není proto divu, že tato podmanivá stavba je v současnosti nesmírně oblíbeným, až kultovním cílem místních i přespolních fotografů a nadšených milovníků technické i industriální architektury. Skutečnost, že je toto umělecké dílo dodnes plně funkční, spolehlivě zrekonstruované a stále aktivně zapojené do klíčové vodárenské sítě celého města, jen znovu a jasněji podtrhuje naprostou genialitu a prozíravost jeho tehdejších tvůrců. V žádném případě se nejedná o mrtvý a tichý historický skanzen zapomenutý v čase, nýbrž o důležitou, živoucí a tepající součást moderního města. Při dnech otevřených dveří navíc správce objektu zpřístupňuje unikátní vyhlídkový ochoz nadšené veřejnosti. Právě z této výjimečné plošiny se pak lidem otevírá doslova dechberoucí, panoramatický výhled, jehož horizont sahá od starodávných střech historického centra daleko do polabské roviny.

Dědictví pro příští staletí
Když se v dnešních uspěchaných dnech pozorně zadíváme na siluetu, kterou do oblohy kreslí věžový vodojem v Třebši, nevidíme v jeho obrysech jen zmizelou minulost a dávno zašlou slávu. Mnohem zřetelněji v něm spatřujeme obrovskou neutuchající inspiraci pro naši přítomnost i budoucnost. V dnešní digitální, rychlé době, jež bohužel až příliš často upřednostňuje pouze pragmatický a zcela okamžitý užitek před skutečnou dlouhodobou hodnotou a nadčasovou krásou, stojí tato pevná stavba jako mocná připomínka. Připomínka toho naprosto základního faktu, že i naprosto obyčejné věci každodenní obslužné potřeby mohou na svých bedrech velmi hrdě a s grácií nést neklamný punc nezlomné věčnosti. Jeho masivní a hluboko zapuštěné základy, stejně jako jeho navýsost elegantní a nadčasové linie, nám dávají jistý a pevný slib, že bude nad kopcem svatého Jana a celou Třebší spolehlivě bdít i v celých dalších dlouhých staletích.
Při odpolední zamyšlené procházce kolem jeho nádherné a stinné monumentální kolonády si tak člověk zcela nevyhnutelně uvědomí velkou pravdu o tom, jak neuvěřitelně hluboce a trvale jsou podobná zdánlivě němá místa ve skutečnosti zapsána do stránek našich osobních i hromadných lidských dějin.
Tento článek napsala společnost EachMoment, která digitalizuje staré fotografie, filmy a kazety, v rámci série článků o místním kulturním dědictví.